Klára Guzaničová exkluzivně pro blog designového studia Semibold

“Grafický design studuji již skoro tři roky a během nich jsem měla tu čest potkat mnoho
úžasných kantorů a dát se dohromady se spoustou neuvěřitelně talentovaných a ambiciózních lidí
mého věku. Už jenom z toho důvodu bych se chtěla pokusit ukázat, jak vypadá svět grafiky očima
studenta a problémy, se kterými se nastupující generace potýká.

Moji spolužáci jsou pro mě inspirací. Každý z nás přináší na stůl něco jiného. Obecně tvoří
mladá generace grafiků úzce propojenou komunitu. Navzájem se upozorňujeme na příležitosti,
sdílíme nápady a věřím tomu, že naše spolupráce povede i daleko do budoucna. Určitě jsem v prváku
nečekala, že se tak rychle sjednotíme, a jsem za to neskutečně vděčná. Nemálo však od svých vrstevníků slýchávám, že svého rozhodnutí studovat design občas litují. Nad mnoha projekty si trhají vlasy, jsou demotivovaní a nevidí v tom smysl. Technické detaily, tisk, typografie… tahle slova v mladých designérech vyvolávají překvapivý odpor.

Budu upřímná, spousta z nás šla na design s trochu jinou představou. Na základních školách
jsme si kreslili o hodinách do sešitu matematiky a horko těžko dávali dohromady portfolio (většina na
poslední chvíli). Měli jsme v hlavě ateliéry, komiksy, plácání barev na plátno, hezké plakáty a efekty.
Místo toho nás v prváku čekala pravidla sazby. Ukázalo se, že design je hodně práce, pravidel a ještě více předělávání. Trávíme hodiny tím, že vybíráme font, který pak stejně měníme zase rychle zpět. Stěhujeme grafické prvky po plátně. Zarovnáváme. Řešíme technické parametry. Zároveň se snažíme udržet krok s trendy. Musíme být v dnešní době neuvěřitelně flexibilní, rychle se přizpůsobovat novým technologiím a do toho všeho nás vzadu v hlavě tlačí maturita a vysoká škola.

Sama to pociťuji. To, jak se můj koníček, který jsem dělala ve svém volném čase, mění v práci. Od té doby, co chodím do školy, už nesedím s tabletem u stolu jen tak pro radost. Místo toho dělám, že ho nevidím. Prokrastinuji. Tvorbu vnímám spíše jako moji povinnost. Občas se podívám na všechny ty naplněné skicáky z minulých let a přemýšlím, kam se ta motivace poděla. Je to frustrující. A nejsem jediná. Do prváku jsme přišli zvyklí tvořit volně, sami pro sebe, ne pro lidi. Bez zadání a bez deadlinu. Málokdo řešil, jak a kam si ukládáme práci, nedej bože ji připravovat na pozdější tisk. Tohle všechno musí zkušenějším designerům znít jako nehorázná rozmazlenost. Jak je možné, že jsme šli studovat design, aniž bychom se naučili, co to všechno skutečně obnáší? Není to přece tak složité. Je třeba ale brát v potaz to, že jsme v deváté třídě byli opravdu stále jenom děti. Většina z nás chtěla na uměleckou, ale zkuste si představit přesvědčovat některé rodiče o tom, že je to správné rozhodnutí. Šli jsme do designu po hlavě a naslepo.

Velká část grafického designu prostě není tak zábavná jako volné umění. Na tom se drtivá
část naší školy shoduje. Minimálně dokud nepracujete pro nějakou výjimečnou značku, se kterou
opravdu rezonujete. Moct si vybírat ale vyžaduje nějaké postavení a zkušenost v odvětví, a tu mladí
designeři zkrátka nemají. Ani zdaleka to ale neznamená, že to nemůže být skutečně naplňující a hlavně prospěšná profese. Mladí designeři nejsou neschopní. A chtěla bych vzkázat, že v tom není nikdo z nás sám. Plně věřím tomu, že problém není ani v designu, ani ve studentech. Je třeba jenom vybudovat mezi nimi
trochu jiný vztah. Změnit to, jak se na design studenti dívají. Podpořit v nich snahu mu porozumět, ne
před ním utíkat. Často pak opravdu šokují svými neotřelými a mnohdy inovativními přístupy, nápady,
styly a perspektivami, které zpochybňují tradiční normy a posouvají hranice designu. Mnoho bezproblémově kombinuje tradiční umělecké techniky s moderní technologií, se kterou vyrostli, a odvádí skutečně ohromující a dynamickou práci. Nejenom to, díky silným vztahům také vynikáme ve spolupráci s ostatními, a to jak v oblasti designu, tak mimo něj, a lidé u mě ve třídě hojně využívají kolaborativní přístup. Design je zaměstnání.

Design není nahodilé vylévání duše a pěkně vypadajících tvarů na plátno, to není komerční umění obecně. Je strategický, technický a zahrnuje řešení problémů pomocí osvědčených nástrojů a metod, což je často v rozporu s umělecky orientovanými teenagery. Designeři jsou tu od toho, aby pomohli světu s vizuální komunikací. Pracují pro lidi tam, kde je třeba. Ať se člověk rozhodne dělat cokoliv, pokud si tím chce vydělat, skoro vždy bude aspoň zčásti pod kontrolou někoho jiného. To se ale dá říci o skoro každé profesi. Klienti budou řídit to, co děláte, a často i to, jak to děláte. Jasně, zákazník po vás chce použít jejich staré logo, které je naprosto ohavné. Máte v hlavě spoustu jiných, lepších řešení. Svět se ale nebude přizpůsobovat dobrému designu, dobrý design se musí přizpůsobit světu. Musíme s člověkem na druhé straně spolupracovat a dělat menší i větší ústupky jako v každém jiném zaměstnání. Odložit na chvilku svou hrdost stranou a naučit se pracovat s tím, co máme. Ať se vám to líbí nebo ne.

Mnoho mladých lidí šlo studovat komerční umění a naprosto v názvu přehlédlo slovo komerční. Téměř vše, co děláte, povede k prodeji produktu, služby, k prosazení nápadu, k vyvolání nějaké potřeby nebo k zisku finančních prostředků pro organizaci, která přispívá k fungování našeho světa. Je plně možné grafikou vyjadřovat vlastní pocity a emoce, rozbít pravidla a použít ji jako ventil. Účty to ale většinou nezaplatí. Pokud chcete dělat čistě svou vlastní věc a s nikým se nehádat, budete muset začít malovat vodovými barvami.
Přeměna koníčku na kariéru vám ubere část zábavy a volnosti, ale neznamená to, že si to nemůžete stále užívat. Je to něco jako když se někdo rozhodne studovat gastronomii, protože ho baví pořádat grilovačky se sousedy, a následně si stěžovat na to, že se musí učit i péct, krájet cibuli, starat se o zákazníky a utírat podlahy. Pečení může být zábava, a neznamená to, že daný člověk jídlu nerozumí. Stále můžete pořádat grilovačky, můžete na grilování později svůj podnik zaměřit, ale neomezovat se.

Je důležité umět svůj život rozdělit, nevzpírat se. Nechat se tím nést a zůstat otevřený. Pracovní doba znamená pracovní mentalita. Jsme tu od toho, abychom lidem pomohli hledat řešení, použili své praktické dovednosti, dostali výplatu a prokousali se těmi nudnými zakázkami, abychom mohli zbytek svého času a energie strávit s něčím, co nás dobíjí. Ani už to nemusí být tvorba. Občas je složité si pro umělce představit, že by mu k srdci přirostla po tolika letech i jiná aktivita, která by plnohodnotně nahradila umění. Věřte mi ale, že je to možné, a občas velmi prospěšné.

Grafický design je rozsáhlý a obecný pojem, který zahrnuje nepřeberné množství odvětví a možností. Jestli vás nebaví navrhovat vizitky, vstaňte a zamyslete se… co jiného rádi děláte ve svém volném čase? Je to sport? Zahradnictví? Grilovačky? Design je všude. Sportovní loga, zahradnické magazíny, gastro… Třeba trefíte na oblasti, kde dobrý design chybí, a naleznete díru na trhu. Design se kvůli nám nezmění, změna je na nás. Pokud nejste spokojeni s danou situací, téměř vždy existuje lepší, jen ji musíte najít. Grafický design může být naprostá bomba, ale je jen na nás samotných, abychom ho takovým pro sebe udělali. Osobně mohu říct, že mě neskutečně baví, a i přes veškerou problematiku bych si ho vybrala jako obor mého studia znovu a znovu. Zkrátka jako u všeho ostatního není ani zde nic černobílé. Zvláště na začátku to bude jako na horské dráze, ještě předtím, než své jméno někam dostanete, a budete si moct mezi klienty vybírat. Čeká vás množství prací, které budou až mysl otupující nudou. Neinspirativních rush projektů a učení dovedností, které možná v životě nikdy nevyužijete úplně stejně jako Pythagorovu větu. Přijdou dlouhé měsíce s otravnými klienty, budete se s nimi hádat, budete pracovat na nudných značkách, budete ustupovat. Pak je vystřídají práce a vědomosti, které vás nadchnou a znovu popoženou vpřed, a ta většina, která leží někde mezi, a druhý den se vám vytratí z hlavy. Bude to zábavné, bude to složité, ale má to smysl.”

Klára Guzaničová, 3.HG, 2024